Osobní vzpomínka

21. ledna 1983 byl pátek. Dopoledne jsme měli na fakultě konzultace a přemýšleli, kdy asi bude paní Medřická znovu hrát. Kolegyním se po letech podařilo sehnat vstupenky na Kočičí hru.

Krátce po poledni jsem věděla, že ji už neuvidí. Držela jsem sluchátko telefonu a mlčky ho položila. Takové prázdno v hlavě jsem ještě nezažila. Vybavila jsem si její poslední stisk ruky a slyšela … „tak zase někdy, a hlavu vzhůru …“. Usmívala se a podzimní barevná krása stromů v sadech Svatopluka Čecha jí moc slušela.

O několik hodin později jsem seděla v přecpaném rychlíku na Moravu. Lidé z práce a studenti se vraceli po týdnu domů; kupé „žila“. Když jsem oznámila, že paní Dana Medřická už není, nikdo nevěřil. Tenkrát mobily nebyly a s oficiální tiskovou zprávou si ČTK dávala načas. Po počátečním šoku a ne vždy tlumených vzlycích se začalo vzrušeně diskutovat. Objevovaly se zaručené fámy posledních dní. Mluvil jeden přes druhého, každý chtěl něco říct, chtěl se vyrovnat se svojí bolestí, protože paní Medřickou si každý z nás tak nějak přivlastnil. Kilometry ubíhaly a začalo se vzpomínat. Na pějící maminku Hanákovou z „Rodinky“, na  Ulčovou z „Byl jednou jeden dům“, na Marii z „Romea a Julie na konci listopadu“. Na nezapomenutelnou docentku Beránkovou  z „Kdo chce zabít Jesii?“ a její „… Jindřichu, je čtvrtek …”, na její geniální Eržiku  i slavnou doktorku Fastovou, která do „Nemocnice na kraji  města“ přinesla temperament a vzruch. „ …a já jsem za svůj život zlikvidovala víc milenců než vy doktorů…“.

V den pohřbu jsem do Stavovského, tehdy Tylova, divadla přišla o hodinu dříve. Ke vstupu do budovy bylo nutné soukromé parte. A já to štěstí v neštěstí měla. Dostala jsem se do první řady ve druhém patře. Divadlo se plnilo a bylo v něm až neskutečné ticho. Asi patnáct minut před začátkem smutečního obřadu bylo přeplněné k prasknutí. Lidé, čekající i několik hodin, si vynutili otevření dveří. Davy dalších zaplnily několik ulic kolem. Pokorně, tiše, s pohnutím stály. Každý chtěl být alespoň v blízkosti své herečky a paní Daně dát své sbohem.

Bohumila Spisarová