Vánoce Dany Medřické a malého Vaška Vydry

Jako dítě jsem miloval Vánoce. Máma často vzpomínala na své dětství a na zvláštní zvyk svého táty. Dokud žil, musela jako nejmladší členka rodiny rozdávat dárky pro všechny, zatímco úporně zírala na balíčky, o kterých věděla, že jsou pro ni. Byla to pro ni muka, ale děda věděl, proč to dělá. Byl to velice účinný způsob výchovy k sebekázni, trpělivosti a ohleduplnosti.

Můj táta dárky nikdy nezabaloval. Krásně je vždy naaranžoval. Jednou, a znám to zase jen z vyprávění, došlo k maléru:

“ Velký“  Vašek strojil stromeček a připravoval dárky za zavřenými dveřmi. Vašík věděl, že tam nesmí. Měly jsme ho s maminkou pořád na očích, byl s námi v kuchyni – až najednou zmizel. Chytila jsem ho v okamžiku, kdy zrovna pootvíral ty zapovězené dveře. „Ježíšek už je tady, já vidím autobus!“ a s velikým křikem se domáhal vstupu. Musela jsem to nějak vyřešit . A tak jsem mu ze zoufalství namluvila /jinak jsem žádné báchorky nevykládala/, že ho takhle pokouší čert. „Vašku“ – řekla jsem mu – „kdybys tam teď šel, vůbec nic tam nenajdeš a Ježíšek se už nevrátí.“ Chudá malý to spolkl. Naštěstí mi bezmezně věřil.

Vzpomínka na Vánoce z knihy „Vaše Dana Medřická“