Kočičí hra

„Kdybych měla začít svůj život znova, nežila bych jinak. Pěkný život to byl.“

Poprvé pronesla tato slova Erži Orbánová – Dana Medřická – před pětačtyřiceti lety 7.února 1974. Jako by to bylo včera. Premiéra to tehdy byla slavná. Závěrečné ovace byly tak vřelé, že podobné ani nejstarší návštěvníci nepamatují. „Kočičí hra“ maďarského dramatika Istvána Orkényho v režii Maďara Gábora Székélyho se stala šlágrem nastávajících devíti sezón a byla nejúspěšnější hrou v celé dosavadní historii Národního divadla.                                             Proč?  Vždyť hra samotná je zrcadlem duševních strastí a radostí důchodkyně  paní Orbánové, která vede zvláštní dialog sama se sebou, svým okolím, tak prostřednictvím telefonátů a dopisů se svou sestrou v Mnichově. Ale Erži Orbánovou byla Dana Medřická a její sestrou Gizelou Vlasta Fabiánová. Obě  neopustí celé představení jeviště. Gíza sedí ve svém kolečkovém křesle, Erži přechází z jednoho obrazu do druhého, aniž by přerušila hovor.

Eržika Dany Medřické!  Stala se fenoménem. V Praze ji neviděl jen málokdo. Chodilo se na NI. V jediném převleku s naraženým kulichem, v pletených punčochách a šněrovacích botkách rozdávala slzy i smích. Znovu a znovu si podmaňovala vyprodané hlediště. A to fandilo jí – té bláznivé, hlučné, zbrklé, dryáčnické, tvrdé, chybující, žárlivé a utahané ženské, která s nevyčerpatelnou vitalitou žije statečně svůj život bez kompromisů, brání se samotě, odcizení a nezájmu. A přitom touží po lásce a porozumění. Sugestivní herecká kreace  promyšlená a procítěná do posledního detailu. Role, o které Dana Medřická napsala:

“ Ale ta moje poslední láska- Erži- naštěstí ještě žije a je pro mne lékem na všechny bolesti a strasti. Každé představení „Koček“ je tříhodinový tvrdý maratón. A jsou dny, kdy jsme je hráli i dvakrát, odpoledne i večer. Pro mě je to šest hodin absolutního soustředění a koneckonců i gymnastiky. Přesto i po tom večerním představení nejsem utahaná, odcházím šťastná – jako vykoupaná. Je mi dobře a mám pocit, že jsem dělala něco co je dobré a co lidem něco dává. Je opravdu dojemné, jak na tuto hru pražské i mimopražské obecenstvo stále  živě reaguje.“                                    Ano, Erži  Dany Medřické byla  pro stovky diváků balzámem  na rozbolavělou duši, vzpruhou i radostí. Ženy se s ní často ztotožňovaly, byla jim velmi blízká. Za to jí vyjadřovaly svůj obdiv  a dík.

403 krát žila  Dana Medřická svoji Erži Orbánovou, 403krát dokázala zopakovat stejný výkon, nikdy nepřipustila ani náznak rutiny, opotřebovanosti, nikdy její Eržika nezevšedněla a vždy překvapila.

A tak i po  šestatřiceti letech, poslední představení bylo v prosinci 1982,  si mnozí pamětníci řekneme:

„Jó, tenkrát, když to hrála Medřická………“

V roce 1982 byl natočen třídeskový komplet Kočičí hry, Supraphon, režie Jiří Šrámek i televizní záznam, ČT, režie Eva Sadková

Ani jednoho se Dana Medřická nedočkala.