36 let od úmrtí Dany Medřické

Byl pátek, 21.ledna 1983, když Dana Medřická nečekaně odešla.  Zavzpomínejme nad  slovy kolegů a přátel, která napsali do naší knihy Vaše Dana Medřická.

„Krevní královna Thálie! Neznám chvilky, kdy by si posteskla. Vždy byl slyšet jen a jen smích! Nikdy nezmeškala zkoušku! Nikdy nepřispěla do zákulisních drbů! Nehrála si na přední dámu Národního divadla – ONA JÍ PROSTĚ byla! Navzdory všem rádoby „národním umělkyním“ musel najít skvostný člověk Luděk Munzar odvahu, aby poslední rozloučení na jevišti Stavovského divadla prosadil. Soudruzi neměli rádi nádherné lidi!“

Eduard Pavlíček

„Nejsilnější zážitek? Přišel už pozdě. Ležela v náruči květin na jevišti, která znamenalo její svět, a Luděk Munzar řekl: „Dano, slyšíš  to ticho?! a z nabitého hlediště, odkud jí burácíval potlesk, se k ní vznesla vlna ticha, jaké jsem nikdy neslyšel. Snad lidé přestali i dýchat. Možná jim na ten okamžik přestala i  tlouci srdce.

Jaroslav Dudek

„Dana byla Herečka každým nervem. A dobrý, učenlivý člověk. Její výkonnost byla až nadlidská. Co všechno zastala! Vrcholný herecký výkon předstihoval jeden druhý, měla manžela, rodinu, domácnost, hrála ve filmu, televizi, divadle, natáčela v rozhlase. A žádný vztah, který žila, neodbývala. Vnitřně se určitě bleskově spalovala, to úsilí, denodenní, trvající desítky let, vyžadovalo obrovskou energii. Když Dana tak nečekaně odešla, řekl kdosi při rozloučení s ní: „Dana, to byla svíčka, která hořela z obou konců.“ A jaké světlo dávala! A jak teplo u ní člověku bylo. Byla ojedinělý herecký i lidský zjev. Její paměť byla fenomenální . Stačilo, aby si něco jen tak jednou dvakrát přečetla, a text uměla. A ještě něco uměla beze zbytku: dávat se bez ohledu na to, že by sama alespoň občas potřebovala brát: ohleduplnost, trochu klidu, toleranci,  jakou sama tak štědře oplývala. Kritická dokázala být snad jen sama k sobě. Chápající, milující a také mnoho odpouštějící. Její herectví bylo strhující i něžné, plaché a podobalo se dotyku skutečné, tedy vždycky trochu nesmělé lásky, která se nedala odnikud vyhnat!“

Marie Rosůlková

„Patřila v činohře k těm lidem, kvůli kterým stálo za to vydržet i nesnesitelné. Byla výjimkou – zůstala nenahraditelná.“

Helena Tuháčková