35. let od úmrtí Dany Medřické

21. 1. 1983  –  21. 1. 2018

Ale ne! To nemůže být pravda, říkali si lidé po celé republice. Byla to však krutá realita. Několik dnů po dokončení svého posledního filmu v Maďarsku, v pátek 21. ledna 1983, paní Dana Medřická odchází.

Vědělo se sice, že je již několik dnů po těžkém infarktu v nemocnici, nikdo si ale nepřipustil, že by se už neměla vrátit na jeviště.

Vzhledem k postavení, které Dana Medřická v té době ve společnosti měla se začalo spekulovat, kde se uskuteční smuteční obřad.

O tom ale nerozhodovalo vedení Národního divadla, ale tehdejší mocní.  A ti oznámili, že obřad proběhne jen v kruhu rodiny a přátel.   Proti tomu se však vzepřeli někteří umělci: Ladislav Pešek, Vlasta Fabianová, Rudolf Hrušínský, Radovan Lukavský, Josef Kemr, Jana Hlaváčová. Důležité taky bylo, že se za pohřeb výrazně postavil ředitel ND Jiří Pauer. Ten, kdo však našel v sobě odvahu, aby na ÚV KSČ poslední rozloučení na jevišti Stavovského, tehdy Tylova divadla, prosadil, byl Luděk Munzar.

A ten se s ní, na prknech divadla  které bylo jejím světem, rozloučil.

„ …Dano milá – slyšíš to ticho?

A jestli ne, tak ten tlukot jsou naše unavená, smutná srdce, která se s Tebou nepřišla rozloučit – protože to nejde – ta srdce Tě přišla jenom vyprovodit.   Slyším Tvůj nakažlivý smích – a přece pláču. A nejsem sám – je to celý národ. Tak nám to odpusť …“

Divadlo bylo narváno až do posledního místečka. Tisíce lidí se tísnily kolem něj a připravily své herečce nádhernou neorganizovanou poctu. Pravý lidský hold.

Oficiální delegace byla zaskočena a zahanbena.  Byla svědkem vzrušené atmosféry nabité obrovskou láskou a úctou všech přítomných k velké umělkyni, ale i nevýslovným vzdorem vůči jejímu nespravedlivému osudu.

„… Už dávno si postavila pomník, velikej, krásnej a živej. Patří mezi ty, kteří neodcházejí. Zůstává mezi  námi ve všem a všude. A bude mezi námi, dokud my tu budeme.” Honza Víšek

„… Krevní královna Thálie! Neznám chvilky, kdy by si posteskla! Vždy byl slyšet jen a jen smích! Nikdy nezmeškala zkoušku! Nikdy nepřispěla do zákulisních drbů!  Nehrála si na přední dámu Národního divadla – ona jí prostě byla!  Navzdory všem rádoby „národním“ umělkyním. Soudruzi neměli rádi nádherné lidi.“  Eduard Pavlíček.

Na jevišti Stavovského divadla / budova Národního divadla byla v té době v opravě/